Židovský hřbitov

Židovský hřbitov je úzce spojen s vírou, že člověk byl stvořen k obrazu Božímu a že bude vzkříšen, a proto tělo zesnulého „ukrývají“ v bílém plátnu do země. Území hřbitova je považováno za posvátné místo, a existuje proto řada různých předpisů, které mají být na židovském hřbitově dodržovány. Mezi nařízení patří například zákaz jídla a pití či zákaz vstupu zvířat, zejména však požadavek neporušitelnosti hrobů na věčné časy. Tento příkaz pak často vedl v místech, kde nebylo možné hřbitov rozšířit, k pohřbívání v několika vrstvách – po zaplnění kapacity byla na hřbitov navezena hlína, do které pak byli pohřbíváni další zesnulí.[1]

Na mnoha hřbitovech bývá vyhrazeno místo pro hroby rabínů a často také pro dětské hroby. Typické jsou pro židovské hřbitovy náhrobky (macevot), které mají většinou podobu stély, vzácněji podobu tumby. Na epitafu je téměř vždy uvedeno jméno zesnulého a jeho otce[zdroj?], popř. také manžela, datum úmrtí a chvalořečení zemřelého. Nápisy na náhrobcích na židovských hřbitovech v českých zemích byly do 19. století psány hebrejsky, od poloviny 19. století dvojjazyčně hebrejsko-německy či hebrejsko-česky, a ve 20. století někdy dokonce pouze německy či česky. Náhrobky jsou mnohdy zdobeny reliéfy, které symbolizují jméno, rod či zaměstnání zesnulého.[2]
Součástí hřbitovů bývá často také budova, která sloužila jako márnice, obřadní síň či vozovna pro pohřební dům